Stálá pohotovostní služba zdarma: 800 100 788
Na území celé České republiky, s účinností od 27. 7. 2020
(celé znění mimořádného opatření)
https://www.umirani.cz/clanky/nikdo-z-nas-si-nic-takoveho-nepral-kdyz-uz-se-to-ale-muselo-stat-je-skvele-moci-rict-vic
Mimořádné opatření č. 15/2020 Krajské hygienické stanice se sídlem v Ostravě ze dne 17.7.2020 č. 6 v omezení konání hromadných akcí ve vnitřních prostorách:
Zakazuje se účast přesahující ve stejný čas 100 osob a je zachován odstup mezi osobami 2 metry vyjma členů jedné domácnosti. V případě prostor osazených sedadly se omezuje sezení tak, že účastníci hromadné akce sedí v každé druhé řadě a v takové řadě mohou sedět tak, že je od jiných osob bude oddělovat alespoň jedno volné sedadlo, s výjimkou členů jedné domácnosti.
Vyvěšeno na úřední desce dne 17.7.2020
Na čem vlastně euroamerická civilizace zakládá své vytrvalé přesvědčení o vlastní nadřazenosti, mi nikdy nebylo úplně jasné. Přitom když řeknu, že jsme ztratili schopnost život opravdu žít a prožívat současnou chvíli a že se honíme jen za penězi a úspěchem, které jsme nadřadili vztahům, sama cítím, že to zní jako klišé. A do značné míry to klišé opravdu je. Jakákoliv slova, která použiji, zní vždycky trochu jako falešná proklamace, nad níž se ostatní na chvíli jakoby zamyslí, ale stejně si všichni dál v hloubi duše budeme myslet, že lidé jiných kultur jsou přece jen v něčem méněcenní. Pobaveně se usmějeme u různých zážitků z dalekých cest, v nichž vystupují hodní až naivní, anebo naopak proradní a vychytralí místňáci, kteří uvažují jinak. A jinak neznamená jen jinak, ale také více či méně nedostatečně.
Přitom kritika věcí, které se v naší civilizaci úplně vymkly z kloubů a které se dotýkají klíčových okamžiků života, tedy narození a smrti, je často opravdová. Jen nás nevede k přesvědčení, že je s námi něco od základu špatně. Právě v Česku jsou přitom – snad vlivem historických souvislostí – podmínky provázející začátek a konec života horší než mnohde jinde. O dehumanizovaném porodnictví v posledních letech vyšla řada textů a kritika systému je v nich popsána dopodrobna. Na skutečnosti, že vůbec není jisté, že vám v české porodnici po porodu dají vaše dítě, to nicméně za třicet let nezměnilo nic. Ženy, které se snaží prosadit změnu, která je koneckonců v souladu se současným vědeckým poznáním (ukázalo se totiž, že duše, nebo chcete-li psyché, je kupodivu důležitá), jsou vykreslovány jako batikované ezokrávy. S tím souvisí i pozoruhodný relikt kojeneckých ústavů, jejichž existencí naše společnost dopouští nevratné poškozování novorozenců, a pořád není možné s tímto nelidským nesmyslem něco udělat.
O něco méně se mluví o umírání. Přitom i zde jsme nedostatky vyspělé civilizace dovedli do krajnosti. V době vrcholící pandemie se hodně mluvilo o tom, že koronavirová krize ukazuje, kde má naše společnost slabiny. Ve skutečnosti se jen o některých věcech začalo víc psát. Příběhy dětí, které umřely osamocené kvůli karanténě v nemocnici a nemohl je přitom držet za ruku nikdo z blízkých, se šířily médii i po sociálních sítích. Chytly nás za srdce, možná jsme si představili, že by se to mohlo stát i v naší rodině. Jenže umírání o samotě je dlouhodobý problém, o kterém se píše a mluví relativně málo. Kdo by také chtěl mluvit o umírání, když nás to všechny čeká a zpravidla se nám umírat opravdu nechce. Ani na to myslet.
O tom, jak devastující dopad může mít na člověka starost o nemohoucího, se také moc nemluví. Přitom vím, že kolem mě je hodně lidí, kteří se starají o své staré a někdy už umírající rodiče. Když se jich zeptám, rozpovídají se – a přece není normální o tom mluvit. Odsouvání smrti někam na okraj ovšem vede k tomu, že tu doslova „padají na hubu“ lidé, kteří se rozhodli nenechat své blízké umírat v eldéenkách nebo v podobně hrozných alzheimer centrech. Příliš se o tom nepíše, ale v mnoha těchto institucích mají klienti hlad a leckdy je tu i nedostatek plen i personálu, který by je vyměňoval, takže tam lidé dožívají ve skutečně nechutných podmínkách. Systém vám ale mnoho možností nedává. Buď umírajícího svěříte velmi špatné ústavní péči a do smrti si to pak můžete vyčítat, anebo táhnete káru sami s pomocí drahých a jen málokdy kvalitních služeb, o kterých navíc zpravidla dopředu vůbec netušíte, jaké budou. Schází něco mezi tím. Chybí podpora, která by rodině umožnila fungovat dál, i když někdo blízký pomalu odchází a je to pro všechny těžké, bolestné a vysilující. A především schází imperativ, že dožívat či umírat v rodinném kruhu je jiné a lepší než na lůžku v instituci, kde nikoho nezajímáte. A že je proto potřeba rodiny, které se rozhodnou své umírající nevydat napospas utrpení, podporovat.
Pracuji už nějaký čas na reportáži o seniorech. Témat, která se jich týkají, je tolik, že by to vyšlo na několik reportáží, a bude to tak dlouhé, že to nikdo nebude číst. Mluvila jsem s řadou lidí o nízkých důchodech, špatné bytové politice, ztrátě bydlení, bytech nevhodných pro lidi se sníženou mobilitou, segregaci seniorů, stárnutí sídlišť, chudobě… Umírání se mi tam nakonec nevešlo. Možná proto, že to snad ani „téma“ není. Mělo by se o tom víc psát, ale nechce se mi na to myslet.
Autorka je redaktorka komentářového webu A2larm.cz.
Současná epidemie ovlivňuje i způsob, jakým se loučíme s našimi zemřelými. Následující doporučení jsme sepsali proto, abychom vás podpořili v odložení smutečního obřadu na bezpečnější dobu. Zároveň bychom vám však chtěli nabídnout cesty, jak se s vaším blízkým zemřelým rozloučit v klidu domova.
Podle aktuálních bezpečnostních opatření se pohřby sice uskutečnit mohou, ale probíhají v rouškách, s odstupy, bez bližšího kontaktu mezi pozůstalými,
v atmosféře opatrnosti. Smyslem pohřebního obřadu je vzájemné vyjádření podpory a setkání všech, kteří zemřelého měli rádi. V době šíření nákazy se však setkávání stávají rizikem. Zejména s ohledem na nejstarší generaci proto doporučujeme pohřební obřad odložit.
Za současných okolností je vhodné zařídit pohřeb bez obřadu, rozloučení mít jen v kruhu nejbližší rodiny a později uspořádat vzpomínkovou slavnost pro všechny, kteří se chtějí společně rozloučit.
Doporučujeme nerezignovat na společné rozloučení, jen je odložit na dobu, kdy to bude pro všechny zúčastněné bezpečné.
Nynější nevšední situace nás vybízí k hledání nových způsobů, jak se rozloučit v bezpečí domova a jak se s ostatními pozůstalými podpořit alespoň na dálku.
Kéž jsou vám následující řádky inspirací, jak můžete rozloučení uspořádat.
Rozloučení s tělem zemřelého je důležité
Pokud jste se nemohli rozloučit s tělem můžete si s pohřební službou domluvit návštěvu, dokonce i omytí a oblečení zemřelého v jejich prostorách
»» pohřební služba může přivézt rakev se zemřelým k vám domů; poté, co se rozloučíte, pohřební služba rakev opět odveze
»» pohřební služba může na vaši žádost upravené zemřelé tělo před kremací ještě vyfotit a fotografie vám poslat
»» na vaši žádost může pohřební služba také sdělit den a čas kremace a vy se v tu chvíli můžete aspoň na dálku s dalšími pozůstalými propojit, i kdyby třeba jen rozsvícením svíčky, vzpomínkou u fotografie, modlitbou nebo poslechem předem domluvené hudby
Praktické záležitosti
»» pokud si zemřelý přál pohřeb do země, měl by se konat zhruba do týdne. Doporučujeme udělat ho pouze v úzkém rodinném kruhu a zohlednit, aby
riziku nákazy nebyla vystavena nejstarší generace
»» v případě, že plánujete kremaci, je možné prostřednictvím internetu ji objednat bez obřadu, není nutné chodit do pohřební kanceláře
»» parte může připravit pohřební služba, ale také si ho můžete vytvořit sami či jeho tvorbu svěřit někomu z rodiny či přátel. Smuteční oznámení je možné také vytvořit na stránkách www.umeniserozloucit.cz.
Jak se loučit v mezidobí, než bude možné poslední rozloučení
Sami za sebe
»»zapálit svíčku
»»pomodlit se
»»vzpomínat s fotkami, videi či hudbou
»»napsat dopis zemřelému
——při psaní dopisu doporučujeme vnímat, co vůči zemřelému cítíme, dát to do slov
——odpustit, případně požádat o odpuštění a poděkovat za to, co dobrého po sobě zesnulý zanechal, co si s sebou ponesete dál
——na závěr napsat přání – např. přání dobré cesty
»» hledat vlastní cesty rozloučení – váš vztah byl jedinečný, nebude se opakovat, sami víte, jak říct sbohem nebo na shledanou
»» požádejte rodinu a přátele, aby Vám poslali emailem zážitky a vzpomínky se zemřelým. Co hezkého s ním zažili? Jak se vedle něj cítili? Či jak ovlivnil jejich život? Pak vzpomínky vytiskněte a vytvořte z nich
knihu. Nebo je dejte do jednoho online dokumentu, abyste jej mohli sdílet se všemi pozůstalými i na dálku.
Rozloučení v kruhu nejbližších
»» pohlédnout si vzpomínkové album nebo je vytvořit
»» vystavit v bytě fotky
»» uvařit nebo upéct to, co měl zemřelý rád
»» zapojit děti, které mohou třeba namalovat obrázek nebo i svoji představu místa, kam odešla duše
»» dělat to, co dělal rád zemřelý – hudba, čtení pohádek, péče o zahrádku…
»» vyrazit na oblíbené místo do přírody, které máte se zemřelým spojené
Malý obřad doma
»» předem si stanovte čas obřadu, abyste se na rozloučení mohli připravit
»» nabídněte i všem ostatním pozůstalým, aby se k vám připojili na dálku – mohou zapálit svíčku, poslat vám vzpomínky/fotografie/hudbu či dělat podobné věci, jakými se budete loučit vy
»» slavnostně se oblečte nebo si vezměte oblečení, které měl zemřelý na vás rád
»» přichystejte upomínkové předměty a další symboly, jako je hudba, jídlo, květiny…
»» každý si může přichystat věc nebo památku a vyprávět vzpomínku s ní spojenou
»» každý může zapálit svíčku, třeba plovoucí, vzpomínat, děkovat a sdílet. Co si nesete dál, co byste nikdy nechtěli zapomenout…
»» vzkazy do nebe – každý může napsat zemřelému krátký vzkaz. Můžete napsat něco, co jste zemřelému nestihli říct, poděkovat mu, popřát šťastnou cestu
Připravujte i velké poslední rozloučení, až epidemie odezní. Zatím sbírejte nápady a tipy.
Existují virtuální hřbitovy a virtuální vzpomínková místa – např. www.evzpominky.cz – tam lze vytvořit profil toho, kdo zemřel, včetně fotky a krátkého textu, napsat vzpomínku, rozsvítit svíčku, přidat květinu –
a vše sdílet s těmi, kterým chcete odkaz na toto virtuální vzpomínkové místo poslat
Velké rozloučení, vzpomínkové setkání
»» jakmile bezpečnostní opatření pominou, bude možné uspořádat vzpomínkové setkání pro všechny, kteří zemřelého měli rádi – třeba při příležitosti uložení popela nebo při rozptýlení (to je možné kdekoliv,
pokud souhlasí vlastník pozemku)
»» vhodný termín jistě nejlépe stanovíte sami, například ve svátek, narozeniny apod.
»» nemusí být ve smuteční síni, klidně kdekoliv, kde vám to dává smysl – v přírodě, v kavárně, na zahradě – zamyslete se, kde to zemřelý měl rád
Pro blízké pozůstalých
»» napsat pozůstalým zprávu, vyjádřit podporu, sdílet vzpomínky na zemřelého
»» také můžete přidat společné fotografie či poslat hudbu, kterou jste rádi společně poslouchali
Blízkým pomůže, když uvidí, kolik lidí mělo zemřelého rádo. Potěší se, protože uvidí, že nejsou ve svém smutku osamělí.
Autorky: Jindřiška Prokopová, Blanka Dobešová a Monika Vaníčková | © Cesta domů, Ke kořenům | Vydáno v Praze na jaře 2020
Oznamujeme, že v souvislosti s nařízením vlády o karanténě, pohřební služba Obelisk poskytuje pohřební služby neomezeně. Žádáme o respektování rozhodnutí vlády týkající se shromažďování a sjednávání obřadů v rodinném kruhu, tedy v minimálním počtu osob. Chráníte tak sebe a své nejbližší.
Prodej drobného hřbitovního zboží , svíček a květin je přerušen.
Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví zakazují konání hromadných akcí nad 100 osob
S účinností od 10. března 2020 od 18 hodin se zakazují divadelní, hudební, filmová a další umělecká představení, sportovní, kulturní, náboženské, spolkové, taneční, tradiční a jim podobné akce a jiná shromáždění, výstavy, slavnosti, poutě, ochutnávky, trhy a veletrhy, a to jak veřejné, tak soukromé, s účastí přesahující ve stejný čas 100 osob.
Zákaz se nevztahuje na schůze a zasedání ústavních orgánů, orgánů veřejné moci či soudů a na pohřby.
Zatím to byl ideální konec pro banánovou slupku nebo kávovou sedlinu. Ve státě Washington a ve Švédsku teď ale můžete zkompostovat posmrtně sami sebe. Po proceduře z vás zbyde necelý kubík humusu, kterým mohou pozůstalí pohnojit vaši sbírku zahradních růží nebo oblíbený jabloňový sad.
Kompostování představuje ekologickou alternativu ke kremaci nebo klasickému pohřbu a poptávka po jeho legalizaci stoupá i v ostatních zemích napříč Evropou. Probíhá tak, že jsou lidské ostatky uložené společně s dřevěnými třískami, vojtěškou nebo slámou do speciálního válce na více použití. V něm se směs tři dny ohřívá na 55 stupňů Celsia. Tělo se včetně kostí a zubů rozloží do 30 dnů a vzniklý necelý kubík humusu je předán pozůstalým. „Smrt rozhodně není naší největší ekologickou zátěží, můžeme ale i v této oblasti hledat ohleduplné varianty,“ řekla deníku The Guardian profesorka půdní vědy a udržitelného zemědělství na Washingtonské státní univerzitě Lynne Carpenter-Boggs. Proces, známý jako přirozená organická redukce, přemění mrtvolu na živnou půdu za čtyři až šest týdnů. Tělo je umístěno do ocelové nádoby spolu s organickým materiálem a díky pečlivé regulaci vlhkosti a poměru oxidu uhličitého, dusíku a kyslíku vytváří systém ideální podmínky pro třídu teplomilných mikrobů, které podle vědců dramaticky urychlují normální rychlost rozkladu. Při pilotních kompostováních se zjistilo, že se všechno včetně kostí a zubů spolehlivě změní na kompost, je třeba jen vytřídit a recyklovat umělé klouby, zubní náhrady nebo kardiostimulátory. Kompostovací proces spotřebuje osminu energie kremace, která podle Carpenter-Boggs jen v USA vyprodukuje za jedno tělo tolik oxidu uhličitého jako spálení 800 000 barelů ropy nebo jako jeden let z Londýna do Říma.
Ekologické nakládání s mrtvými lidmi je trendy i v Británii. Tam se sice zatím nekompostuje, můžete se ale po smrti nechat zpracovat alkalickou hydrolýzou, známou jako kremace vodou. Její výhodou jsou nízké náklady a šetrnost k životnímu prostředí. Zemřelý člověk se naloží do tlakové nádrže s vodou smíchanou s hydroxidem draselným. Ta se zahřívá na teplotu kolem 150 °C. Po čtyřech hodinách zůstanou jen kosti, které se rozmělní na bílý prášek. Pro koho je i tato varianta pořád trochu moc, alternativou je taky nechat se pohřbít v lese pod stromem v biologicky rozložitelné rakvi a pouze s jednoduchou dřevěnou jmenovkou.
12. – 31.12. 2019