Autor: Terezie

Tuto otázku jsem si musel položit, když mi bylo 13 let. Nebyla součástí žádného cvičení, ani duchovní kontemplace. Tuto existenciální otázku mi tenkrát položil můj otec, zatímco jsem ležel v nemocnici v místnosti urgentního příjmu, a také na prahu smrti:
„Synku, Ty víš, že jsem Ti vždy říkal pravdu, a vždy to tak bude. Je možné, a je velmi pravděpodobné, že Ti zbývají dvě hodiny života. Co bys rád v těch dvou hodinách dělal?“

Když mi bylo 13 let, můj otec se vydal na pouť do Meccy (Hajj). Vrátil se zpět jako poutník (Hajji), měl narostlý plnovous a zářila z něj nevýslovná milost. Bylo mu tenkrát kolem 45 let, skoro jako je teď mně. Moje matka byla na stejné pouti o něco dříve, a ten rok byla řada na něm. Můj otec chtěl svoji životní cestu oslavit a poděkovat za podporu, kterému se mu dostalo, aby ji mohl vykonat. A tak uspořádal u nás doma pro rodinu a přátele oslavu, kde mu lidé blahopřáli a on sdílel svoje příběhy z cesty.

Uprostřed večera jsem pocítil zvláštní nevolnost. Šel jsem do koupelny a zvracel. Umyl jsem si pak obličej a vypláchl pusu. Když jsem se na sebe podíval do zrcadla, všiml jsem si,  že se na ní – velmi náhle – objevily zvláštní pupínky. Překvapilo mě to, a pomyslel jsem si. „Hmmm, to je divné.“ Věděl jsem, že se to děje puberťákům, ale nenapadlo mě, že by se mohly objevit hromadně.

Vrátil jsem se z koupelny zpět mezi ostatní. Uprostřed společnosti stál můj otec a matka. Byli, a stále jsou, nesmírně laskaví, dobrotiví a uvolnění – dokonalí hostitelé. Otec si prohlížel hosty jednoho po druhém, aby se ujistil, že každý měl co jíst a pít, a že se všichni dobře baví. V jednu chvíli jeho pohled padl i na mou tvář. Usmál se, jak to dělal pokaždé, když se na mě podíval, a pokračoval dál svým pohledem k dalším hostům. Vzápětí jsem uviděl něco, co jsem nikdy předtím neviděl a od té doby jsem to už nikdy nezažil: Náhle trhnul hlavou a pohledem se vrátil ke mně. Jeho obličej zblednul a úsměv se vytratil. Rázným krokem ke mně přišel a zíral na mou tvář. Potom se obrátil k mé matce a s odměřeným hlasem jí řekl:
„Omid a já se pojedeme projet. Prosím, starej se dál o hosty.“

Nasedli jsme do auta, a můj Baba zamířil do dětské nemocnice, kde pracoval. Můj otec je pediatr a sloužil tenkrát v této nemocnici jako vedoucí dětského oddělení. Kromě toho měl poněkud zvláštní zálibu ve vzácných a exotických onemocněních. Z vlastního zájmu studoval nemoci, na které onemocní jeden člověk z deseti  milionů; nemoci, které přežili jen dva lidé na světě; a podobné „lahůdky“. Před lety četl o jedné takové nemoci, jež byla formou meningitidy, která když jednou člověka napadne, zůstává latentně po celá léta v jeho systému. V určitou chvíli  se probudí a napadne míchu a mozek. Mezi projevy jejího probuzení patří mimo jiné větší množství pupínků na tváři. Od chvíle, kdy se pupínky na tváři objeví, má člověk k dispozici jen pár hodin na to, aby do těla dostal hromadu silných antibiotik. Pokud se to nestihne, naprostá většina pacientů zemře.

A právě takové pupínky můj otec rozpoznal na mé tváři. Symptomy vzácné a smrtelné nemoci, o které před lety četl v knize. Zavezl mě do nemocnice a seděl u mé postele v místnosti urgentního příjmu. Držel mě za ruku a položil mi onu otázku:„Kdybys měl jen dvě hodiny života, jak bys je chtěl prožít?“
Zbytek noci jsem strávil v mlze horečky. Chtěl jsem mluvit s matkou; chtěl jsem kus čokoládového dortu; modlil jsem se. Pamatuji si, že jsem se každých pár hodin na chvíli probral a viděl jsem vedle své postele mého otce, jak se modlí; a také každou zdravotní sestru a každou uklizečku, jak se modlí, neboť všichni milovali mého otce a nesmírně si ho vážili za celé roky jeho laskavého přístupu. Všichni se za mě modlili. Pamatuji si, že ta otázka pro mě v tu chvíli byla zásadní.
„Kdybych měl jen dvě hodiny, co bych chtěl (u)dělat? Jak bych je chtěl prožít?“

Přišlo ráno. Pamatuji si svůj úplně první vjem: úleva, že nejsem mrtvý, a potom – radost. Zaplavující, hluboká radost tryskající ze srdce. Radost, že dýchám. Radost, že jsem naživu. Radost, že vidím oknem  slunce. Radost, že cítím povrch mé peřiny. Radost, že vidím tvář mého otce. Radost z toho, jak cítím dech vcházet do mého srdce. Radost z toho, že cítím radost.
Po chvíli přišly otázky. Co kdyby můj otec nebyl dětským lékařem? Co kdyby nebylo jeho fascinace vzácnými chorobami? Co kdyby býval nešel svoji pouť do Meccy a nebyla by žádná oslava? Co kdyby ten den byl v práci a domů by přišel až pozdě večer? Stačilo, aby kterýkoliv z těchto malých dílků byl jinak, a nepochybuji o tom, že bych už neměl možnost psát tato slova.  Cítím pokorný úžas nad synchronicitou vesmíru – jeden z těch vzácných okamžiků, kdy s plným přesvědčením mého srdce vnímám Boží moc v jeho velikosti i spletitosti.

Od této události se pravidelně zamýšlím na onou nocí, a nad tím, jak mě proměnila. Uvědomil jsem si, jak  ta noc a to další ráno ve mně navždy změnili význam žití a bytí na živu.

Někdy o této zkušenosti mluvím v rámci duchovního rozjímání s přáteli nebo studenty. Ptám se jich, co by dělali, kdyby věděli, že jim zbývají dva roky života. Většina mluví o cestování a různých zážitcích. Chtěli by se zajet podívat do Paříže, na Hawai, do New Yorku, Istanbulu,  a podobně. Někteří mluví o vzrušujících zážitích, jako je bungee-jumping, milování na pláži, procházka prastarým lesem.

Potom se jich zeptám, co by dělali, kdyby věděli, že jim zbývají jen dvě hodiny života. Jejich odpovědi se radikálně změní. Už žádná Paříž, ani Hawai, žádné bungee-jumping. Většinou se v místnosti rozhostí hluboké ticho, a jeden za druhým svěřují:
‚Chtěl bych vidět maminku. Chtěl bych jí ještě jednou říct, jak moc ji mám rád.‘
‚Chtěla bych jít za otcem a říct mu, jak moc mě mrzí, jak jsem ho potrápila, když mi bylo mezi 12 a 18 lety.‘
‚Rád bych se ještě jednou potkal se svou první láskou, ještě jednou bych s ní chtěl chvíli posedět, držet se za ruce, díval bych se jí do očí, a ona by se chichotala.‘

Když víme, že nám zbývají dvě hodiny života, chceme být s těmi, které nejvíc milujeme. Chceme jim říct, jak moc je milujeme. V podstatě nikdo neřekne, „Kdyby mi zbývaly dvě hodiny života, chtěl bych se pomstít.“ To potvrzuje moji víru v to, že naší nejhlubší podstatou je láska, blízkost, něha a touha po odpouštění.

A tak si říkám, drazí přátelé, jaký bychom žili život, kdybych se každé ráno po probuzení sami sebe zeptali, jak bychom chtěli prožít svůj život, kdyby nám zbývaly dvě hodiny. S kým bychom chtěli ten čas prožít? Komu bychom chtěli zavolat? Co bychom jim řekli?

Tak tedy, přátelé, co byste dělali, kdybyste měli poslední dvě hodiny života? A stejně důležitá otázka: co budete dělat příští dvě hodiny?

Jednou nastane čas, kdy nám opravdu budou zbývat jenom dvě hodiny života. Jak krásné to bude moct být, pokud jsme žili svůj život tak, že jsme všem, které milujeme, řekli, že je milujeme; požádali je o odpuštění, a odpustili všem, kteří naše odpouštění potřebovali. Jak krásné by bylo ten okamžik přivítat bez výčitek, s pocitem, že v našem životě byl záměr, smysl, láska, něha a odpouštění.

Cokoliv, co víte, že byste udělali v tom zbývajícím krátkém čase, udělejte už TEĎ.
Je to stejné TEĎ, jaké budete mít k dispozici, až ten čas přijde.