CO POJMEM “PŘÍRODNÍ POHŘEBNICTVÍ” VLASTNĚ MYSLÍME?

Pohřbívání v souladu a s respektem k přírodě, bez plastových květin a věnců, pod širým nebem, třeba v recyklovatelné, papírové či proutěné urně.

Rozloučení, které může probíhat jak v rámci hřbitova na místě vyhrazeném pro tento ekologický způsob ukládání ostatků, tak i mimo něj – třeba na vaší zahradě, nebo na jiném místě, které zesnulý člověk miloval.

Navrácení se k přirozenému začlenění smrti do koloběhu života, ať už jde o doprovázení umírajících, přípravu posledního rozloučení “na míru”, vlastní rituál, nebo prostor pro zármutek.

POSLEDNÍ VĚCI ČLOVĚKA

 

Saša Uhlová

Na čem vlastně euroamerická civilizace zakládá své vytrvalé přesvědčení o vlastní nadřazenosti, mi nikdy nebylo úplně jasné. Přitom když řeknu, že jsme ztratili schopnost život opravdu žít a prožívat současnou chvíli a že se honíme jen za penězi a úspěchem, které jsme nadřadili vztahům, sama cítím, že to zní jako klišé. A do značné míry to klišé opravdu je. Jakákoliv slova, která použiji, zní vždycky trochu jako falešná proklamace, nad níž se ostatní na chvíli jakoby zamyslí, ale stejně si všichni dál v hloubi duše budeme myslet, že lidé jiných kultur jsou přece jen v něčem méněcenní. Pobaveně se usmějeme u různých zážitků z dalekých cest, v nichž vystupují hodní až naivní, anebo naopak proradní a vychytralí místňáci, kteří uvažují jinak. A jinak neznamená jen jinak, ale také více či méně nedostatečně.

Přitom kritika věcí, které se v naší civilizaci úplně vymkly z kloubů a které se dotýkají klíčových okamžiků života, tedy narození a smrti, je často opravdová. Jen nás nevede k přesvědčení, že je s námi něco od základu špatně. Právě v Česku jsou přitom – snad vlivem historických souvislostí – podmínky provázející začátek a konec života horší než mnohde jinde. O dehumanizovaném porodnictví v posledních letech vyšla řada textů a kritika systému je v nich popsána dopodrobna. Na skutečnosti, že vůbec není jisté, že vám v české porodnici po porodu dají vaše dítě, to nicméně za třicet let nezměnilo nic. Ženy, které se snaží prosadit změnu, která je koneckonců v souladu se současným vědeckým poznáním (ukázalo se totiž, že duše, nebo chcete­-li psyché, je kupodivu důležitá), jsou vykreslovány jako batikované ezokrávy. S tím souvisí i pozoruhodný relikt kojeneckých ústavů, jejichž existencí naše společnost dopouští nevratné poškozování novorozenců, a pořád není možné s tímto nelidským nesmyslem něco udělat.

O něco méně se mluví o umírání. Přitom i zde jsme nedostatky vyspělé civilizace dovedli do krajnosti. V době vrcholící pandemie se hodně mluvilo o tom, že koronavirová krize ukazuje, kde má naše společnost slabiny. Ve skutečnosti se jen o některých věcech začalo víc psát. Příběhy dětí, které umřely osamocené kvůli karanténě v nemocnici a nemohl je přitom držet za ruku nikdo z blízkých, se šířily médii i po sociálních sítích. Chytly nás za srdce, možná jsme si představili, že by se to mohlo stát i v naší rodině. Jenže umírání o samotě je dlouhodobý problém, o kterém se píše a mluví relativně málo. Kdo by také chtěl mluvit o umírání, když nás to všechny čeká a zpravidla se nám umírat opravdu nechce. Ani na to myslet.

Kolektivní vytěsňování životně důležitého tématu je o to zajímavější, že se s ním většina z nás setká mnohem dříve, než na nás dojde řada. Když mě přepadnou chmurné myšlenky na vlastní smrt, snažím se rychle myslet na něco jiného a přesvědčit samu sebe, že je to ještě daleko a že nemá smysl se tím zabývat. Ale mám tátu, který na tom není dobře, a to mě přivádí k myšlenkám na odchod a jeho důstojnost. Kdyby mu třeba zase bylo něco, co by se dalo vyřešit intenzivní léčbou v nemocnici, měl by tam jet? Pokaždé mám strach, že ho pak nepustí a nechají ho tam umřít. Ještě že to není na mně, ale stará se o něj máma…

O tom, jak devastující dopad může mít na člověka starost o nemohoucího, se také moc nemluví. Přitom vím, že kolem mě je hodně lidí, kteří se starají o své staré a někdy už umírající rodiče. Když se jich zeptám, rozpovídají se – a přece není normální o tom mluvit. Odsouvání smrti někam na okraj ovšem vede k tomu, že tu doslova „padají na hubu“ lidé, kteří se rozhodli nenechat své blízké umírat v eldéenkách nebo v podobně hrozných alzheimer centrech. Příliš se o tom nepíše, ale v mnoha těchto institucích mají klienti hlad a leckdy je tu i nedostatek plen i personálu, který by je vyměňoval, takže tam lidé dožívají ve skutečně nechutných podmínkách. Systém vám ale mnoho možností nedává. Buď umírajícího svěříte velmi špatné ústavní péči a do smrti si to pak můžete vyčítat, anebo táhnete káru sami s pomocí drahých a jen málokdy kvalitních služeb, o kterých navíc zpravidla dopředu vůbec netušíte, jaké budou. Schází něco mezi tím. Chybí podpora, která by rodině umožnila fungovat dál, i když někdo blízký pomalu odchází a je to pro všechny těžké, bolestné a vysilující. A především schází imperativ, že dožívat či umírat v rodinném kruhu je jiné a lepší než na lůžku v instituci, kde nikoho nezajímáte. A že je proto potřeba rodiny, které se rozhodnou své umírající nevydat napospas utrpení, podporovat.

Pracuji už nějaký čas na reportáži o seniorech. Témat, která se jich týkají, je tolik, že by to vyšlo na několik reportáží, a bude to tak dlouhé, že to nikdo nebude číst. Mluvila jsem s řadou lidí o nízkých důchodech, špatné bytové politice, ztrátě bydlení, bytech nevhodných pro lidi se sníženou mobilitou, segregaci seniorů, stárnutí sídlišť, chudobě… Umírání se mi tam nakonec nevešlo. Možná proto, že to snad ani „téma“ není. Mělo by se o tom víc psát, ale nechce se mi na to myslet.

Autorka je redaktorka komentářového webu A2larm.cz.

 

V úterý 1. března 2022 byla omezení počtu návštěvníků všech hromadných akcí zrušena.

Na sportovní, kulturní i jiné akce tak opět může plný počet lidí.

V polovině prvního jarního měsíce přijde další uvolnění. Respirátory zůstanou od 13. března povinné pouze v MHD a zdravotnických či sociálních zařízeních, jinde už je Češi nosit nebudou (pokud se situace nezhorší).

 

https://www.zemezeme.eu/

 

 

Adventním období je příprava na Vánoce, jedny z největších křesťanských svátků. Dříve církev chtěla v adventním období zachovat vážnost a pokorný klid. Nekonaly se svatby ani taneční zábavy. Bylo to období náboženských obřadů, rozjímání, ticha a střídmosti v jídle. Nedodržovalo se to však vždy striktně.  Přeci jen práce na poli vystřídala práci doma, kterou si prostý lid chtěl nějak zpestřit. Při předení, pletení, šití, draní peří,… se mnoho lidí scházelo v chalupách a u práce se hojně bavilo, zpívalo, jedlo, pilo…  Církevní pojímání adventu se svými zvyky se mísilo s pohanským vnímáním. Lidé zdobili stromy či keře sušeným ovocem a vytvořenými ozdobami, jako výraz úcty k přírodě a prosba o opětovný příchod jara. Období adventu bylo také oblíbené pro věštby. Nejčastěji se věštilo na svátky světců, kteří však s těmito zvyky neměli nic společného – např. svátek sv. Ondřeje, Barbory, Ambrože, Lucie. Naši předkové udržovali také tradici tzv. vánočního polena. Těžký dubový špalek zasunuli hluboko do krbu, kde doutnal po celý rok. Když poleno vytáhli, rozdrtili ho a na Tři krále rozházeli po poli, jako prosbu o bohatou úrodu. Důležitá byla symbolika ohně. Oheň měl posvátný i magický význam, hlavně v zimním období, kdy dával potřebné teplo a světlo. Symbolizoval Slunce a měl chránit před zlými silami. Z církevního pojetí dodnes přetrvává tradice zapalování Betlémského světla v jeskyni, kde se údajně narodil Ježíš Kristus.

Zvyky a tradice spojené s adventem

Adventní věnec

symbolizuje vítězství, kruhový tvar mír a bezpečí, živé chvojí pak symbolizuje věčný život a schopnost přírody přežít zimu. Tradice adventních věnců u nás zdomácněla až ve 30. letech 20. století, kdy k nám dorazila z Německa. Na adventním věnci jsou čtyři svíčky. Každou adventní neděli je zapálena jedna svíčka. Když hoří všechny čtyři svíčky, následuje Štědrý den. Původně měly adventní svíčky specifickou barvu – tři byly fialové (barva symbolizující očekávání) a třetí byla růžová (symbol radosti a kněžského pláště při mši třetí adventní neděli). Dnes se takové barvy tolik neobjevují. Věnce se upravuji spíše podle mody a interiéru. Zvykem je také věšet ozdobený věnec bez svíček na dveře.

Adventní kalendář

Dětem (přiznejme si, mnohdy i dospělým) zkracuje čekání na Vánoce adventní kalendář s čokoládkami nebo jinými sladkostmi. S prvním prosincovým dnem pak otevřou jedno okénko, ve kterém je nějaké překvapení. Tento zvyk pochází také z Německa, od mnichovského obchodníka s knihami Gerharda Lunga. Nebyly v něm ale čokoládky. Děti každý den vystřihovaly obrázky, postupně je skládaly a přidávaly k nim vánoční veršíky. Jmenoval se V zemi Ježíškově.

Jmelí

Naši předkové věřili, že jmelí přináší štěstí, neboť roste vysoko na stromech a je blízko nebe.  Věřili také, že je uchrání před zlem, přinese odvahu, plodnost a zdraví.  Zelená barva jmelí představuje svěžest a zdraví, nažloutlá barva plodů připomíná slunce. K jmelí se pojí mnoho legend. Latinský název pro jmelí v překladu znamená lepidlo a prý pro udržení lásky mezi osobami pomáhá políbit se právě pod jmelím, které se věší na lustr. Podle křesťanské legendy rostlo kdysi jmelí jako strom. Jeho větve použil Josef k výrobě kolébky pro Ježíška a o 33 let později z kmene tohoto stromu vytesali římané kříž, na kterém Ježíše ukřižovali. Strom pak hanbou uschl a proměnil se v malinkou rostlinku, která nyní odměňuje dobré lidi láskou, štěstím, zdravím, plodností a chrání před zlem. Je hezké tomu věřit.

Cukroví

Původ pečení cukroví sahá až do pohanských dob, kdy mělo obřadní a ochrannou funkci před zlými duchy. Cukroví kulatého tvaru znázorňovalo nebo symbolizovalo slunce – život. Peklo se také cukroví v podobě zvířátek a zavěšovalo nad dveře, chlévy, na ovocné stromy. Rozdávalo se rodině, známým, ale i chase. Později se pekly hlavně peprníky, předchůdci dnešních perníčků, byly pouze z mouky, medu a pepře.

Dárky

Už ve středověku si lidé dávali na Vánoce dárky. Děti dostávaly červená jablíčka – symbol zdraví, mladé dívky perly – jako symbol čistoty. Obdarovávalo se také mincemi. Prý pokud obdarovaný nepustil celý večer minci z dlaně, mělo mu být přislíbeno bohatství.

 

 

Vánoční stromeček

Pro křesťany symbolizuje jehličnatý stromek věčný život, protože je stále zelený a neopadává. Současně jim připomíná rajský strom poznání, které mu dospěli Adam a Eva, kteří mají svátek na Štědrý den. Možná i proto se do současnosti dochovala tradice zdobit stromek mimo jiné jablíčky. Původ vánočních stromků ale sahá až k pohanským kultům uctívání stromu. Historie zdobení vánočních stromků je široká. Ozdobený vánoční stromeček, tak jak ho známe dnes, se v Čechách objevil poprvé v roce 1812 v Praze. Svým hostům ho tehdy představil tehdejší ředitel Stavovského divadla Jan Karel Liebich. Poté se o tom mluvilo po celé Praze a postupně zvyk zdobení stromečků na Vánoce zdomácněl.  Nejprve ve městech a později na venkově. V 80. letech 20. století zářil vánoční stromeček prakticky po celých Čechách.

Historie vnímání adventu, jeho zvyků a tradic je velmi široká. Vždy však šlo o čas lásky, sounáležitosti, klidu, očekávání. Důležité bylo společně a ve zdraví přečkat zimní čas.

V dnešní době je advent pro mnoho z nás zábavné období. Ve městech chodíme vánočně vyzdobenými ulicemi, na náměstích je rozsvícený strom a vánoční trhy, pijeme svařák a sháníme dárky pro své blízké, které jim o Štědrém večeru necháme pod ozdobeným stromečkem. Pečeme cukroví a těšíme se na vánoční čas strávený v rodinném kruhu. Zároveň mnoho lidí adventní období nemá rádo. Třeba kvůli komerci, spěchu a davům lidí v obchodech…

 

Zkuste zpomalit. Setkávejte se s rodinou, přáteli, držte vánoční zvyky a tradice. Užívejte si tento čas – se sněhem či bez něj. Přejeme vám krásný adventní čas!

 

---

Pravidla a doporučení

Pohřby se konat mohou, počet přítomných osob je ale omezen na 30.

V případě, že všichni přítomní starší 12 let doloží:

• negativní RT-PCR test starý nejvýše 72 hodin,
• negativní RAT antigenní test starý nejvýše 24 hodin,
• negativní výsledek samotestu absolvovaného na místě,
• potvrzení poskytovatele zdravotních služeb podstoupení RAT antigenního testu za dozoru zdravotnického pracovníka prostřednictvím on-line služby s negativním výsledkem nejvýše 24 hodin před konáním akce,
• prodělání laboratorně potrvzeného onemocnění covidem-19 v době ne delší než  180 dnů přede dnem konání obřadu,
• aplikaci očkování proti covidu-19, přičemž od poslední dávky vakcíny (druhé u dvoudávkových vakcín, první u jednodávkových vakcín), musí uplynout nejméně 14 dní.

Může se pohřbu konaného venku účastnit 2000 osob, uvnitř je pak limit 1000 osob. 

Ve vnitřních prostorech platí povinnost mít po celou dobu nasazený respirátor. V rámci prevence dodržujte rozestupy (i při sezení).

Smuteční hostinu je možné pořádat v restauraci, pokud se hosté prokáží negativním testem na covid-19 nebo srovnatelným potvrzením.  I pro smuteční hostiny platí pravidla nejvýše 6 osob u jednoho stolu, s výjimkou členů domácnosti.

V okruhu blízkých se můžete setkat i např. doma, i zde však platí omezení počtu účastníků, tedy 30 osob bez dalších podmínek a 1000 respektive 2000 osob, pokud budou dodržena výše zmíněná pravidla.

Ať už se setkáte v restauraci či doma, prosím dodržujte hygienická pravidla, a to i v případě konzumace občerstvení. V restauracích nemusíte mít nasazený respirátor v případě, že konzumujete jídlo či pití a sedíte u stolu.

Pohřební služby jsou v provozu.

Dušičky

Dušičky je známý svátek, kdy lidé vzpomínají na své zesnulé předky, uklízí a podzimně zdobí hroby, zapalují svíčky,…

Dušičky mají kořeny v prastarých keltských rituálech. Začátkem listopadu oslavovali Keltové nový rok a zároveň věřili, že se tento den setkávají mrtví s živými. Oblékali masky pro obřadní tance a průvody, zapalovali obřadní ohně, které měly ukázat cestu bloudícím duším. Věřili, že duše mohly konat dobré skutky i se mstít za minulá příkoří. Později Irové, potomci starých Keltů, přinesli tyto zvyky do Ameriky, kde se rychle ujaly a později se přetvořily do podoby dnešního Halloweenu.

Dušičky vycházejí i z křesťanského učení a lidové víry našich předků. Od nepaměti lidé přemýšlí o tom, co je s lidmi po smrti. Většina světových náboženství věří, že smrtí život nekončí. I tady najdeme symboliku – zapálené svíčky představují věčný život, stejně tak živé květy. Věnce symbolizují nekonečný koloběh života a smrti.

U nás se koncem října a začátkem listopadu, stejně jako v Americe, zapalují vydlabané dýně, představující různé obličeje. V Čechách se v době, kdy na polích často rostla cukrová řepa, vydlabávaly obličeje vytvořené právě z cukrové řepy, kterým se říkávalo řepáčci neboli bubáci. Ty pak v nocích svítili pro radost dětí, stejně tak jako dnes obličeje vydlabané z dýní.

Vzpomínkový portál   www.evzpominky.cz

 

Když někdo z našich blízkých zemře, nepřestane být součástí našeho života. Není tu sice tak, jak jsme na něj byli zvyklí, ale jsou tu jeho věci, jsou tu místa s ním spojená, události, které nám připomínají, že tu s námi byl nebo byla. Mnoho věcí, byt, oblečení, hudba, jídlo, zvuky, vůně i naše myšlenky, vše obsahuje a připomíná nám zemřelého. V našich vzpomínkách je prostě stále přítomen. Doba, kdy si pomalu a bolestně zvykáme, že dotyčná osoba není již s námi, a kdy nám dochází, že nám zbývají „jen“ vzpomínky, se nazývá dobou truchlení. V této době svým způsobem končíme starý a začínáme nový život. Musíme se naučit, že tu není někdo, kdo tu byl, a musíme se naučit jej bez velkých bolestí udržet živého ve svých vzpomínkách.

V naší společnosti se vytratily některé rituály, které pomáhaly touto dobou projít. Naše potřeba truchlení a loučení ale nezmizela. Tento vzpomínkový portál není virtuální kopií hřbitova, ale nabízí možnost, jak udržovat vzpomínky na zesnulé naživu a jak spojovat lidi, kteří měli dotyčného nebo dotyčnou rádi. Internet nabízí snadné překonání vzdáleností a otevírá možnosti k vzpomínání, které jsou blízké i těm, kterým již rituály našich předků mnoho neříkají.

Provozovatelem těchto stánek je Cesta domů. Jejich cílem není jen poskytnout novou možnost jak vzpomínat na zesnulé, ale i podpořit diskusi o smrti v naší společnosti. To může vést i k hledání smyslu klasických rituálů, jako je například pohřeb, výroční setkávání, zádušní modlitby či bohoslužba, navštěvování hrobů i jiné vzpomínání.