Ze vzniku spolku „Poslední stopa“ máme ohromnou radost. Už skoro desetiletí prošlapáváme cestu českému přírodnímu pohřebnictví, ale dosud tu chyběla organizace, která by se věnovala změnám legislativy. A teď ta organizace nejen existuje, ale navíc ji tvoří tak nadaní, schopní, zajímaví a po všech stránkách svěží lidé, že vůbec nepochybujeme o tom, že české pohřebnictví promění.

Svatý týden před Velikonocemi:

Kdy přesně začíná a končí, jaké má tradice?
Proč se předvelikonočnímu týdnu říká pašijový, kdy přesně začíná a končí a od čeho se vlastně odvodilo pojmenování jeho jednotlivých dnů?

Kdy začíná a končí pašijový týden?
Pokud jde o dny, které patří do předvelikonočního pašijového týdne, mnoho lidí v tom nemá úplně jasno. Jak to přesně je podle České biskupské konference? Svatý týden začíná Květnou nedělí, která se slaví týden před Velikonocemi a letos vychází na 2. dubna 2023. Pašijový týden pak končí tzv. velikonoční vigilií. Tak se říká noci ze soboty na velikonoční neděli, tedy noci, kdy vstal  Ježíš Kristus z mrtvých.

Zvyky a tradice pašijového týdne
Celý pašijový týden vděčí za své pojmenování pašijím, což jsou biblická vyprávění, kterými si lidé připomínají utrpení Ježíše Krista. Pojem pašije je odvozen z latinského passio, což znamená právě utrpení  a co symbolizují jednotlivé dny?

Květná neděle byla celá ve znamení svěcení kočiček, které měly podle lidové tradice ochrannou moc. A neobyčejné schopnosti mají prý také lidé, kteří se právě v tento den narodili.

Modré pondělí je pojmenované podle německého „blau“. To kromě modré barvy, do které se       v tento den zdobily kostely, znamená také „neschopný práce“. V tento den tak bylo lidem podle tradice zakázáno vykonávat jakoukoliv práci.

Šedivé úterý získalo své pojmenování zřejmě podle toho, že hospodyně v tento den vymetaly pavučiny. Dále se bílilo a myla se okna. Tomuto dni se říkalo také Žluté úterý, asi podle slunečního světla, které se po úklidu opět dostalo dovnitř.

Škaredá středa symbolizuje den, kdy Jidáš zradil Ježíše a před tím se prý na něj škaredil.              V domácnostech se uklízelo a hlavní bylo vymetání komínů. Odtud také pochází další lidový název: Sazometná středa.

Zelený čtvrtek byl dnem odpuštění. Rodiny se modlily a všichni se omyli rosou, která bránila nemocem. Také se sel len a hrách, protože vše, co se v tento den zaselo, dobře prospívalo.

Velký pátek připomíná utrpení Ježíše Krista, který byl v tento den odsouzen, ukřižován a pohřben. V Erbenově Kytici se vypráví, že se v tento magický den otevírají poklady.

Bílá sobota byla ve znamení smutku u Ježíšova hrobu. Večer a v noci pak nastávají oslavy Kristova vzkříšení.

https://www.ksmrtidobryfestival.cz/?fbclid=IwAR2LmDkwJ8C5JN0Kov6B1wyisVfiJjKvKn57y-nhhwDpN_BLO6mBLu3AKpM

https://m.facebook.com/ksmrtidobryfestival.cz

POSLEDNÍ VĚCI ČLOVĚKA

Saša Uhlová

Na čem vlastně euroamerická civilizace zakládá své vytrvalé přesvědčení o vlastní nadřazenosti, mi nikdy nebylo úplně jasné. Přitom když řeknu, že jsme ztratili schopnost život opravdu žít a prožívat současnou chvíli a že se honíme jen za penězi a úspěchem, které jsme nadřadili vztahům, sama cítím, že to zní jako klišé. A do značné míry to klišé opravdu je. Jakákoliv slova, která použiji, zní vždycky trochu jako falešná proklamace, nad níž se ostatní na chvíli jakoby zamyslí, ale stejně si všichni dál v hloubi duše budeme myslet, že lidé jiných kultur jsou přece jen v něčem méněcenní. Pobaveně se usmějeme u různých zážitků z dalekých cest, v nichž vystupují hodní až naivní, anebo naopak proradní a vychytralí místňáci, kteří uvažují jinak. A jinak neznamená jen jinak, ale také více či méně nedostatečně.

Přitom kritika věcí, které se v naší civilizaci úplně vymkly z kloubů a které se dotýkají klíčových okamžiků života, tedy narození a smrti, je často opravdová. Jen nás nevede k přesvědčení, že je s námi něco od základu špatně. Právě v Česku jsou přitom – snad vlivem historických souvislostí – podmínky provázející začátek a konec života horší než mnohde jinde. O dehumanizovaném porodnictví v posledních letech vyšla řada textů a kritika systému je v nich popsána dopodrobna. Na skutečnosti, že vůbec není jisté, že vám v české porodnici po porodu dají vaše dítě, to nicméně za třicet let nezměnilo nic. Ženy, které se snaží prosadit změnu, která je koneckonců v souladu se současným vědeckým poznáním (ukázalo se totiž, že duše, nebo chcete­-li psyché, je kupodivu důležitá), jsou vykreslovány jako batikované ezokrávy. S tím souvisí i pozoruhodný relikt kojeneckých ústavů, jejichž existencí naše společnost dopouští nevratné poškozování novorozenců, a pořád není možné s tímto nelidským nesmyslem něco udělat.

O něco méně se mluví o umírání. Přitom i zde jsme nedostatky vyspělé civilizace dovedli do krajnosti. V době vrcholící pandemie se hodně mluvilo o tom, že koronavirová krize ukazuje, kde má naše společnost slabiny. Ve skutečnosti se jen o některých věcech začalo víc psát. Příběhy dětí, které umřely osamocené kvůli karanténě v nemocnici a nemohl je přitom držet za ruku nikdo z blízkých, se šířily médii i po sociálních sítích. Chytly nás za srdce, možná jsme si představili, že by se to mohlo stát i v naší rodině. Jenže umírání o samotě je dlouhodobý problém, o kterém se píše a mluví relativně málo. Kdo by také chtěl mluvit o umírání, když nás to všechny čeká a zpravidla se nám umírat opravdu nechce. Ani na to myslet.

Kolektivní vytěsňování životně důležitého tématu je o to zajímavější, že se s ním většina z nás setká mnohem dříve, než na nás dojde řada. Když mě přepadnou chmurné myšlenky na vlastní smrt, snažím se rychle myslet na něco jiného a přesvědčit samu sebe, že je to ještě daleko a že nemá smysl se tím zabývat. Ale mám tátu, který na tom není dobře, a to mě přivádí k myšlenkám na odchod a jeho důstojnost. Kdyby mu třeba zase bylo něco, co by se dalo vyřešit intenzivní léčbou v nemocnici, měl by tam jet? Pokaždé mám strach, že ho pak nepustí a nechají ho tam umřít. Ještě že to není na mně, ale stará se o něj máma…

O tom, jak devastující dopad může mít na člověka starost o nemohoucího, se také moc nemluví. Přitom vím, že kolem mě je hodně lidí, kteří se starají o své staré a někdy už umírající rodiče. Když se jich zeptám, rozpovídají se – a přece není normální o tom mluvit. Odsouvání smrti někam na okraj ovšem vede k tomu, že tu doslova „padají na hubu“ lidé, kteří se rozhodli nenechat své blízké umírat v eldéenkách nebo v podobně hrozných alzheimer centrech. Příliš se o tom nepíše, ale v mnoha těchto institucích mají klienti hlad a leckdy je tu i nedostatek plen i personálu, který by je vyměňoval, takže tam lidé dožívají ve skutečně nechutných podmínkách. Systém vám ale mnoho možností nedává. Buď umírajícího svěříte velmi špatné ústavní péči a do smrti si to pak můžete vyčítat, anebo táhnete káru sami s pomocí drahých a jen málokdy kvalitních služeb, o kterých navíc zpravidla dopředu vůbec netušíte, jaké budou. Schází něco mezi tím. Chybí podpora, která by rodině umožnila fungovat dál, i když někdo blízký pomalu odchází a je to pro všechny těžké, bolestné a vysilující. A především schází imperativ, že dožívat či umírat v rodinném kruhu je jiné a lepší než na lůžku v instituci, kde nikoho nezajímáte. A že je proto potřeba rodiny, které se rozhodnou své umírající nevydat napospas utrpení, podporovat.

Pracuji už nějaký čas na reportáži o seniorech. Témat, která se jich týkají, je tolik, že by to vyšlo na několik reportáží, a bude to tak dlouhé, že to nikdo nebude číst. Mluvila jsem s řadou lidí o nízkých důchodech, špatné bytové politice, ztrátě bydlení, bytech nevhodných pro lidi se sníženou mobilitou, segregaci seniorů, stárnutí sídlišť, chudobě… Umírání se mi tam nakonec nevešlo. Možná proto, že to snad ani „téma“ není. Mělo by se o tom víc psát, ale nechce se mi na to myslet.

Autorka je redaktorka komentářového webu A2larm.cz.

V úterý 1. března 2022 byla omezení počtu návštěvníků všech hromadných akcí zrušena.

Na sportovní, kulturní i jiné akce tak opět může plný počet lidí.

V polovině prvního jarního měsíce přijde další uvolnění. Respirátory zůstanou od 13. března povinné pouze v MHD a zdravotnických či sociálních zařízeních, jinde už je Češi nosit nebudou (pokud se situace nezhorší).

https://www.zemezeme.eu/